Pohádka o Rosálce, která cítila svět
V tichém koutku lesa, tam, kde voda zpívá a tráva se kolébá ve větru, žila malá žabička jménem Rosálka.Narodila se jako poslední a úplně nejmenší ze všech. Když ostatní žabičky už skákaly a zpívaly, ona byla nemocná, malá a slabounká.
A když se pak uzdravila, svět kolem ní už jí tak moc utekl.Rosálka se snažila — skákala, zpívala — ale nikdy ne tak vysoko, a ne tak nahlas jako ostatní.
Ostatní žabičky si toho všimly.
„Podívej, ta malá sotva nadskakuje!“ smály se jí. „A ten její zpěv není skoro vůbec slyšet.“
Rosálka neříkala nic, ale uvnitř ji to moc bolelo.
Začala si říkat, že je asi k ničemu. Že je prostě jiná — a špatná.A tak si sedla na svůj kamínek u vody a přestala zkoušet skákání i zpěv.Přestala věřit, že by to mohlo znít jako u ostatních. Jen tiše dýchala a koukala, jak řeka plyne.A pak si všimla něčeho zvláštního.
„Hmm… tady voní les jinak,“ zamumlala si pro sebe.
Zvedla čumáček a ucítila ve vzduchu vůni máty a rosy.
„Bude pršet,“ řekla tiše.
A opravdu — za chvíli začaly padat první kapky.Rosálka zpozorněla.
Začala vnímat, že všechno kolem má svou vůni a chuť.
Ráno cítila, že řeka voní po slunci.
Když se někdo v lese bál, voda voněla tak nějak vyděšeně.
A když se v dálce radovaly čápi, voněl i vítr jinak — jako po radosti.
Jednoho večera, když měsíc svítil na hladinu, přiletěla moudrá sova.
„Malá žábo,“ řekla tiše, „proč jsi tak smutná a zamlklá?“
Rosálka jí vyprávěla všechno.
O tom, že neskáče tak vysoko jako ostatní, že neumí tak krásně zpívat, že se jí posmívají. A že jediné, co umí, je cítit, jak svět voní.Sova se usmála.
„Ale to je ten nejvzácnější dar, Rosálko.
Díky tobě víme, že se blíží déšť.
Díky tobě poznáme, kdy je voda unavená, kdy se les raduje.
Ty slyšíš svět jinak — a díky tobě se i ostatní učí vnímat svět pozorněji.“Rosálka mlčela. Nikdy ji nenapadlo, že její čumáček, který toho tolik cítí, může být užitečný.
„Opravdu?“ zašeptala.
„Ano,“ přikývla sova. „Každý má svůj dar. Ty ho máš v nose a v srdci.“Rosálka se usmála.
Stoupla si na svůj kamínek, nadechla se — a voda kolem zavoněla po mátě, hlíně a měsíčním světle.„Zkusím skočit,“ řekla potichu. „Jen maličko.“
Šplouch!
Voda ji objala a kapky se rozběhly po hladině jako stříbrné kroužky.„Vidíš?“ řekla sova.
„Řeka tě obejme, i když skočíš jen maličko.A svět tě má stejně rád — když skáčeš vysoko nebo jen maličko. Když zpíváš nahlas nebo potichu.
Svět tě má rád taky proto, že cítíš víc než ostatní.“Od té noci se Rosálka přestala cítit špatná. Věděla, že je prostě jiná a že být jiná je v pořádku.
A že někdy právě v tom je schovaný ten dar…¨A když někdy po dešti ucítíš, že vzduch voní zvláštně a sladce —
to Rosálka právě skáče do vody.
A voda se při tom tiše usmívá.
